Klíč může být v "v přenosové soustavě" mozku

Autor: Milan Vašek

Když vidíme někoho se usmát, náš mozek reaguje téměř okamžitě. Chápeme, že má radost. Když někdo zívne, máme tendenci zívat také. Tomuto intuitivnímu napojení se říká "zrcadlení". Pro mě osobně v praxi absolutně jedna z nenahraditelných technik s PAS.
U poruch autistického spektra (PAS) je však tato schopnost často odlišná.
Výzkumy v neuropsychologii naznačují, že problém nemusí být v samotných "zrcadlech", ale v narušené vizuální cestě, která k nim přenáší informace – v "optickém transmiteru" sociálních informací.

Co jsou "zrcadlové neurony" a proč jsou důležité?

Systém zrcadlových neuronů (Mirror Neuron System – MNS) si lze představit jako interní "Wi-Fi" mozku, která vás automaticky propojuje s ostatními.
Tyto neurony se aktivují, když sami něco děláme, i když vidíme, že někdo jiný dělá totéž.

Díky nim napodobujeme, chápeme záměry a cítíme emoce druhých.
Když vidíte kamaráda sahat po jablku, váš mozek si to nasimuluje a "víte", že má hlad nebo chuť na jablko – aniž by něco řekl.

U autismu se dlouho uvažovalo o tzv. "hypotéze rozbitého zrcadla", tedy že zrcadlové neurony nefungují správně
(PubMed: 20598548).

Problém není (jen) v zrcadle, ale v přenosu ,,vnitřního vedení"

Novější neurovědecké práce však ukazují, že zrcadla samotná nejsou "rozbitá", ale může být narušen přenos dat mezi vizuálními oblastmi a MNS. V tomto kontextu mě napadá několik klientu s tím že do centra komunikace nebo emocí tzv. vzruch doputuje i se zpožděním několika hodin či dní….

Zrakové vjemy z tváře, gest či pohledů nejdříve zpracovává oblast STS (superior temporal sulcus) – specialista na biologický pohyb.
Teprve poté jsou informace odeslány do MNS (čelní a temenní kůra), kde dochází k "nasimulování" a pochopení akce.

Výzkumy naznačují, že u PAS je právě tento "datový kabel" STS ↔ MNS oslabený
(Social Cognitive and Affective Neuroscience, 2022)
(PubMed: 24740586).

Co to způsobuje v praxi?

Představte si, že sledujete video s pomalým internetem:

• Neurotypický mozek: STS rozpozná úsměv → data dorazí do MNS → mozek ho simuluje → cítíme radost.
  

• Mozek s PAS: STS úsměv zachytí, ale přenos je pomalý nebo přerušený → zrcadlení nenastane automaticky.
  

Místo intuitivního pochopení musí člověk s PAS analyzovat logicky:
"Koutky úst se zvedly → pravděpodobně radost → měl bych se také usmát."

To je pomalejší, únavné a často méně emočně propojené.

Výzkumy potvrzují:

• Oslabené propojení STS–MNS u autismu (PubMed: 24740586).
  

• Sníženou spontánní imitaci pohybů a gest (PubMed: 32993782).
  

Závěr: Není to "porucha empatie", ale jiné propojení v oblasti neuronů, neurotransmiteru...

Lidé s PAS nejsou bez empatie – jejich mozek zpracovává sociální signály jiným způsobem.
Místo automatické emoční odezvy probíhá pomalejší, analytický proces.
Jde tedy o jiné propojení, ne o "defekt".

Preterapie: cesta zpět k kontaktu

Co je preterapie?

Pre-Therapy (Garry Prouty, 1970) je humanistický přístup vycházející z rogeriánské terapie, zaměřený na obnovu kontaktu s realitou, sebou a druhými.
Využívá tzv. kontaktní reflexe – specifické reakce terapeuta na projevy klienta (verbální, mimické, pohybové), které mají znovu aktivovat kontaktové funkce člověka.

Tento přístup se ukázal jako účinný zejména u osob s autismem, psychózou či těžkým sociálním stažením
(ResearchGate: Prouty, 2002).

Jak preterapie souvisí s "přenosem uvnitř těla"

Cílem preterapie je aktivovat základní schopnost vnímat a sdílet kontakt – tedy přesně tu oblast, kde je u PAS "přerušeno spojení" mezi vnímáním (STS) a emoční rezonancí (MNS).

Terapeut se pomocí kontaktních reflexí (např. zrcadlení výrazu, jemné verbalizace aktuálního chování – "teď se díváš na moje ruce") stává jakýmsi živým mostem pro "datový přenos tohoto přerušení".
Díky tomu klient začíná vnímat druhého jako součást svého prožitku – objevuje se reakce, která je základem sociálního zrcadlení.

Prouty mluví o tom, že preterapie pomáhá klientovi "znovu se připojit k síti" – což je doslovně totéž, co potřebuje mozek s autismem:
postupně obnovit propojení mezi vnímáním a prožíváním sociální reality.

Výzkumy a moje praxe praxe při práci s PAS

Klinické studie a kazuistiky potvrzují pozitivní efekty preterapie u osob s PAS:

• Zlepšení sociálního kontaktu a emočního výrazu po 10–12 sezeních preterapie
  (PubMed: 24199661).
  

• Aktivace očního kontaktu a reakce na lidský hlas – dříve nepřítomné behaviorální znaky (Prouty et al., 2002).
  

• Zvýšení funkční komunikace u dospívajících s autismem v kombinaci s behaviorálními prvky.
  

Jak preterapii zapojit v praxi

1. Zachytit kontaktové momenty – každý pohled, pohyb, zvuk od klienta vnímejte jako pozvánku ke kontaktu.
   

2. Reagujte reflektivně, ne direktivně – např. "Teď se díváš na mě. Já se dívám taky."
   

3. Udržujte tempo klienta – nepřetěžujte, neinterpretujte.
   

4. Budujte "mikrosdílení" – jemné zrcadlení gest, tónu, pohybu. Mě se osobně osvědčilo i pouhé poťukávání prstů klienta.
   

5. Trpělivost – cílem není rychlé učení, ale obnova kontaktového kanálu STS ↔ MNS.
   

Preterapie tak vytváří bezpečný prostor, kde se mozek s PAS učí znovu zpracovávat sociální podněty nejen intelektuálně, ale i prožitkově.

Zdroje

1. Rizzolatti, G., & Sinigaglia, C. (2010). The functional role of the mirror system in humans. Behav Brain Res.
   https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/20598548/
   

2. Watanabe, T. et al. (2022). Effective connectivity between STS and MNS during social cognition.
   https://academic.oup.com/scan/article/17/8/732/6516117
   

3. Fishman, I. et al. (2014). Atypical functional connectivity of the MNS in ASD adolescents.
   https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/24740586/
   

4. Brunsdon, V.E.A. et al. (2020). Imitation and the mirror neuron system in ASD.#
   https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/32993782/
   

5. Prouty, G. et al. (2002). Pre-Therapy: A Rogers-inspired method for re-establishing contact with psychotic and autistic persons.
   https://www.researchgate.net/publication/228694764_Pre-Therapy_A_Rogers-Inspired_Method_for_Re-Establishing_Contact_with_Psychotic_and_Autistic_Persons
   

Van Werde, D. (2013). Clinical effects of Pre-Therapy in clients with autism and psychosis.

Paradox moci: Proč postavení mění lidské chování?

Autor: Milan Vašek #

Zneužití moci je téma staré jako lidstvo samo. Od korporátních skandálů po politické diktatury často vidíme stejný vzorec: jedinec získá vliv a následně začne jednat bezohledně, sobecky nebo neeticky. Moderní psychologie a sociální vědy však ukazují, že zneužití moci není jen otázkou "špatného charakteru", ale důsledkem specifických změn v lidském mozku a vnímání reality.

Lord Acton v 19. století slavně prohlásil: "Moc má tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně." Současné studie tento aforismus potvrzují a vysvětlují, proč k tomu dochází.

1. Moc jako poškození mozku: Ztráta empatie

Jedním z nejvýznamnějších poznatků v této oblasti je koncept, který sociální psycholog Dacher Keltner z UC Berkeley nazývá "Paradox moci". Jeho výzkum, trvající více než dvě desetiletí, ukazuje znepokojivý trend: vlastnosti, díky kterým lidé moc získávají (empatie, spolupráce, sociální inteligence), se začnou vytrácet, jakmile se moci chopí.

Neurovědecké studie naznačují, že pocit moci tlumí aktivitu v částech mozku zodpovědných za "zrcadlení" – schopnost vcítit se do emocí a prožívání druhých. Mocní lidé doslova ztrácejí schopnost číst sociální signály a přizpůsobovat své chování ostatním .

2. Teorie přiblížení a inhibice (Approach/Inhibition Theory)

Klíčovým teoretickým rámcem pro pochopení tohoto jevu je studie Keltnera, Gruenfelda a Andersona (2003). Autoři rozdělují lidské chování na dva systémy:

• Systém přiblížení (Approach): Je aktivován mocí. Zaměřuje se na odměny, akceschopnost a svobodu.

• Systém inhibice (Inhibition): Je aktivován nedostatkem moci. Zaměřuje se na hrozby, opatrnost a dodržování norem.

Když má člověk moc, systém inhibice se vypíná. To vede k tzv. disinhibici – ztrátě zábran. Mocní lidé častěji porušují sociální normy, riskují a jednají impulzivně, protože jejich mozek přestává vnímat potenciální tresty nebo sociální odsouzení [2].

Příklad z praxe: "Cookie Monster Study" V jednom z Keltnerových experimentů byly skupinky tří studentů požádány, aby společně vyřešily úkol. Jeden student byl náhodně určen jako vedoucí. Po práci přinesli výzkumníci na stůl čtyři sušenky (pro tři lidi).
Výsledek: "Vedoucí" si s mnohem větší pravděpodobností vzal poslední, čtvrtou sušenku. Navíc jedl s otevřenými ústy a dělal více drobků. Pocit moci mu dovolil ignorovat základní slušné chování.

3. Perspektiva a písmeno "E"

Studie Adama Galinského z Kellogg School of Management se zaměřila na schopnost perspektivy. Účastníci byli požádáni, aby si na čelo napsali písmeno "E".

• Lidé s pocitem moci napsali "E" tak, aby bylo čitelné pro ně (zrcadlově obráceně pro pozorovatele).

• Lidé v podřízeném postavení napsali "E" tak, aby ho mohl přečíst někdo, kdo stojí naproti nim.

Tento jednoduchý test demonstroval, že moc ukotvuje člověka v jeho vlastním pohledu na svět a snižuje schopnost vidět situaci očima druhých [3].

Závěr: Lze zneužití moci předejít?

Výzkumy naznačují, že zneužití moci není nevyhnutelné, ale je vysoce pravděpodobné, pokud chybí vnější kontrolní mechanismy. Klíčem k prevenci není jen výběr "dobrých lídrů", ale nastavení systémů, které mocné lidi nutí udržovat kontakt s realitou a nést odpovědnost (accountability).

Jakmile lídr ztratí pocit, že je sledován a hodnocen, aktivují se biologické mechanismy disinhibice, které mohou vést k toxickému chování.

Použité zdroje a doporučená literatura:

1. Keltner, D. (2016). The Power Paradox: How We Gain and Lose Influence. Penguin Press. (Kniha shrnující 20 let výzkumu o tom, jak moc mění mozek).

2. Keltner, D., Gruenfeld, D. H., & Anderson, C. (2003). Power, approach, and inhibition. Psychological Review, 110(2), 265–284.

3. Galinsky, A. D., Magee, J. C., Inesi, M. E., & Gruenfeld, D. H. (2006). Power and perspectives not taken. Psychological Science, 17(12), 1068–1074. (Odkaz na studii: SAGE Journals)